Rod, který zabíjel své vlastní

Ticho v komnatě. Za oknem pole dozrávají. Uvnitř na lůžku po obědě odpočívá sedmnáctiletý král. Dveře se otevřou bez klepnutí. Muž, kterého zdroje nejmenují. Tři bodnutí, jedno do břicha, jedno do boku, jedno do hrdla. Dveře se znovu zavřou.

Vrah vyjde na chodbu a ztratí se v horkém odpoledním vedru. Olomouc, biskupský palác, čtvrtého srpna roku 1306. Posledního Přemyslovce po meči právě zabili. Identita vraha nebude nikdy zjištěna. Čtyři sta let dynastie, která vládla této zemi, právě skončilo.

A je to konec, který je v tomhle rodu podezřele konsistentní se začátkem. Čtyři sta let předtím, v září 921, uškrtili na hradišti Tetín staré ženě její vlastní závoj. Byla to Ludmila, manželka prvního křesťanského Přemyslovce. Vrahy poslala její snacha. Čtrnáct let potom bratr probodl bratra u dveří kostela ve Staré Boleslavi, to byl Václav, kterému se ode dne smrti říká svatý. Po dalších šedesáti letech, na svátek svatováclavský roku 995, vyvraždili Přemyslovci na Libici celý spojenecký rod Slavníkovců, z něhož pocházel biskup Vojtěch. Vojtěch, vyhnán z vlastní země, zahynul o dva roky později na misii mezi pohanskými Prusy. V roce 1278 padl v bitvě "král železný a zlatý" – tradičně se říká, že ho na Moravském poli vlastní páni prohráli. V roce 1290 nechal pod hradbami Hluboké osmnáctiletý Václav II. popravit svého nevlastního otce Záviše z Falkenštejna, podle tradice jeho vlastním mečem. V roce 1306 zemřel v Olomouci jeho syn.

Každá mocenská konsolidace v tomto rodu má mrtvolu. Vražda není anomálie. Vražda je strukturní motiv.

V panelech na stěnách tohoto sálu visí čtyři tváře, Ludmila, Václav, Vojtěch, Anežka. Tři zavražděni. Čtvrtá zemřela v klášterní cele v roce 1282 uprostřed hladomoru. A přesto. Právě tihle čtyři – ti, kdo zemřeli nejhůř – přežili všechno po sobě. Zemskými patrony jsou dodnes. Ti, kdo zabíjeli (Drahomíra, Boleslav I., organizátoři Libice), v historiografii existují jako zakladatelé a státníci, ale ve zemském kultu po nich nezůstalo nic. Kult je pro oběť, ne pro vraha.

Tahle výstava je o těch, kdo zabíjeli. O těch, kdo byli zabiti. A nakonec o tom, kdo nebyl nikdy nalezen.

Patnáctý září 921. Tetín. Snacha objedná vraždu tchyně. Muži vstoupí do ložnice, stáhnou Ludmile z krku její vlastní závoj a tím ji uškrtí. Motiv: boj o výchovu čtrnáctiletého Václava, budoucího knížete.

Dvacátý osmý září 935. Stará Boleslav. Bratr nechá zavraždit bratra u dveří kostela, kam ho pozval na svátek. Václav se bránil mečem. Poznal Boleslava, řekl "bratře, tohle jsi neměl". Pak ho dorazili Boleslavovi družiníci. Motiv: Boleslav chtěl vládnout sám.

Dvacátý osmý září 995, den svátku svatého Václava, šedesát let po jeho smrti. Libice nad Cidlinou. Hradiště rodu Slavníkovců, konkurenčního knížecího rodu, který vládl části východních Čech a odkud pocházel biskup Vojtěch. Rod Slavníkovců měl dokonce vlastní mincovny — ve Malíně a pravděpodobně i v Libici razil stříbrné mince Vojtěchův bratr Soběslav. Byli to ekonomicky a politicky rovnocenní konkurenti pražské dynastie, ne vedlejší šlechta. Vojtěch byl v tu chvíli v Římě, z pražské diecéze odešel do exilu kvůli neustálým sporům s Boleslavem II. a jeho družinou.

Na Libici vtrhli Přemyslovci pod vedením rodu Vršovců. Středověké zdroje, Kosmas, Bruno z Querfurtu, svatovojtěšské legendy, se shodují, že uvnitř bylo zabito vše, co bylo rozeznatelné jako Slavníkovec. Čtyři bratři biskupa Vojtěcha. Jejich ženy, děti, poddaní. Archeologické výzkumy hradiště z 20. století potvrdily, že Libice v této době prošla zásadní destrukcí, byť přesný rozsah masakru je nadále předmětem diskuse.

Vojtěch se do Čech nikdy nevrátil. Jeho misie do Pruska v roce 997 skončila smrtí, kmenem, který chtěl obrátit. Ale to není jediný rámec. Je to biskup, kterému jeho vlastní země vyvraždila rodinu. Cesta, kterou se vydal, byla možná útěkem, jehož konečný bod byl samotná smrt.

Tři vraždy v sto padesáti letech. Každá na centrálním přemyslovském mocenském předělu. Každá uvnitř rodu nebo v bezprostředním sousedství rodu. Krev čistí řadu. Krev ji zároveň drží pohromadě, protože zvláštní věc: kult mrtvého se vždycky ujme toho, kdo zabíjí. Boleslav postavil na Václavově kultu vlastní legitimitu. Přemyslovci po vyvraždění Libice pečovali o svatovojtěšský kult jako o svůj vlastní. Kult je způsob, jak se vrah smiřuje s tím, co udělal, a zároveň to nadále využívá.

Textilie v hrobě Ludmily, ty nejstarší dochované církevní látky v českých zemích, vznikly v roce, kdy ji nechala udusit její snacha. Sem přišly, aby ji zabalily. Kult začíná tam, kde končí vražda.

Rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. Přibližně 1134. Na stěnách je rodokmen Přemyslovců, namalovaný na objednávku Konráda II. Znojemského, knížete údělné větve, který se v té chvíli ucházel o pražský stolec.

Znojemský úděl vládl jihomoravské části přemyslovského území. Pražský úděl, hlavní linie, byl prestižnější, bohatší, s přístupem k arcibiskupství, k mincovně, k celé zemi. Mezi těmi dvěma větvemi se vládlo střídavě, ale s napětím.

V té chvíli, kdy Konrád zaplatil malíře, se v Čechách zabíjelo o trůn. Kníže Soběslav zemřel v roce 1140. Volba nového knížete se protáhla. Kandidátů bylo několik. Konrád II. Znojemský byl jedním. Ale nebyl vybrán. Vybrán byl Vladislav II.

Co se dělo po té volbě. Konrád se proti Vladislavovi vzbouřil. Došlo k válce. Vladislav si povolal pomoc od římského krále Konráda III. Štaufského (ten nikdy nebyl korunován císařem, zemřel předtím, než stihl cestu do Říma). V roce 1142 vedl vojsko proti znojemské větvi. Znojemsko bylo pleněné. Konrád II. unikl. Čtyři roky se skrýval. Teprve v roce 1146 se smířili.

Rotunda vznikla v něčem, co je mezi vyjádřením nároku a vysvětlením porážky. Politická ikonografie na stěně kaple, která přežila další dvě sta let, aniž se nárok dostavil. Postavy na stěnách patří rodu, který si mezi svými větvemi vedl menší, ale ne bezkrvavé války.

Spor Konráda s Vladislavem nebyl výjimečný. V letech 1100 až 1200 proběhly v rámci přemyslovského rodu minimálně dvě velké vnitřní války, několik oslepení, několik poprav. Jeden z dříve vládnoucích knížat, Boleslav III. Ryšavý, byl svými příbuznými v roce 1003 oslepen a zavřen v kobce, kde zemřel. Jiní byli vypovídáni do ciziny. Někteří vyměněni za rukojmí.

Rodové krize se v této dynastii tradičně řešily zbraní. Znojemská rotunda je vzácný případ, kdy se pokusily řešit obrazem. Obraz prohrál. Ale zůstal. Krev neprohrála ani nezůstala, rozpustila se v půdě pod hradbami, které hořely.

Dvacátý šestý srpen 1278. Nížina u Dürnkrutu v dnešním Dolním Rakousku, na pravém břehu řeky Moravy. Přemysl II. Otakar, přezdívaný "král železný a zlatý", velí české jízdě proti Rudolfu Habsburskému.

Přemysl měl větší armádu. Měl zkušené rytířstvo vyzbrojené kroužkovou zbrojí se zesílenými doplňky, pro tu dobu ve střední Evropě plný standard. A přesto bylo skoro všechno jinak, než sám čekal.

Česká jízda udeřila úspěšně. Habsburkové začali ustupovat. Pak přišel útok z boku, uherská a rakouská záloha, kterou Rudolf držel skrytou mimo hlavní bojovou linii. Přemysl ji nezpozoroval včas. Česká linie se rozpadla. V tom zmatku někteří čeští páni ustoupili. Tradice staletá říká, že Milota z Dědic opustil krále v klíčovém okamžiku, zradil. Moderní historiografie je zdrženlivější: Milota byl možná odříznutý, ne zrádce. Je doloženo, že na Moravském poli bojoval a že jeho oddíly utrpěly ztráty.

Ale faktum bylo: král zůstal obklíčen. Zbroj ho chránila, dokud mohl stát. Pak padl na koleno. Skupina rytířů, podle Kolmarské kroniky asi osm mužů, ho dorazila. Někteří z nich ho z dřívějších diplomatických jednání osobně znali.

Jeho tělo zůstalo v rukou vítěze. Rudolf ho nechal vystavit v nezakryté rakvi v kostele vídeňských minoritů. Třicet týdnů leželo veřejně, zčásti pro politický efekt, zčásti proto, že Rudolf nechtěl pohřeb povolit, dokud se nedojedná mír. Osmileté sirotné Václavu II., novému českému králi, bylo vzato dědictví i tělo otce. Otec byl pohřben teprve v roce 1279, ve vídeňském klášteře. Teprve v roce 1297, devatenáct let po smrti, slavnostně v katedrále svatého Víta.

V roce 1976 byl jeho hrob otevřen. V rakvi ležel textilní plášť, pohřební meč, dvě spony, dvě korunky. Meč není ten, kterým bojoval. Dřevěná koruna, pozlacená jen na povrchu. Král, který se v Evropě nechal nazývat "železným a zlatým", šel pod zem s ceremoniální výbavou, ne s bojovou.

Za jednu generaci padne jeho syn, nemocný, vyčerpaný vnitřními spory se šlechtou. Za další generaci padne vnuk, pod nožem v Olomouci. Tři generace, tři typy smrti: zrada na bojišti nebo nezrada, to podle toho, jak kdo čte zdroje. Nemoc v paláci. Anonymní vrah v biskupském domě.

Rod nekončí jednou smrtí. Končí sérií.

Čtvrtý srpen 1306. Olomouc. Biskupský palác na břehu řeky Moravy. Léto, pole kolem města dozrávají, vzduch se chvěje horkem. Uvnitř komnaty odpočívá na lůžku sedmnáctiletý král Václav III.

Podle některých zdrojů spal. Podle jiných byl vzhůru a četl. Byl po obědě. V té chvíli měl v plánu pokračovat v následujících dnech do Uher, převzít uherskou korunu, kterou mu matka vyjednala v jeho dětství a kterou teď potřeboval osobně přijít převzít.

Tři koruny měl nebo měl mít. Českou nosil od předchozího roku, kdy mu zemřel otec Václav II. Polskou zdědil také po otci a pokoušel se ji stabilizovat diplomacií. Uherskou nominálně držel od roku 1301. Kdyby tři koruny zvládl spojit, vládl by územím od Baltu po Jadran.

V komnatě je teplé odpoledne. Někdo vstoupí. Podle jedné verze zdrojů šlo o Konráda z Botenštejna, šlechtice z okolí krále. Podle jiné verze zdrojů šlo o neznámého muže v rouchu, které vzbuzovalo důvěru, snad mnicha, snad komorníka. Tři bodnutí. Jedno do břicha. Jedno do boku. Jedno, podle některých zdrojů, do hrdla. Vrah vyjde z komnaty. Chytit se ho nepodaří.

O pár dní později je rozzuřeným davem ukamenován anonymní muž, o kterém se mluvilo jako o vrahovi. Zda to byl skutečný útočník, nebo jen obětní beránek zjednodušené spravedlnosti, to se neví. Identita skutečného vraha nebyla prokázána. Zdroje se shodují: žádný soudní proces neproběhl, žádné jméno nebylo zapsáno s důkazem.

Kdo vraždu objednal. Hypotéz je několik, každá se opírá o dobové zdroje, které naznačují prstem. Habsburkové, kteří chtěli zastavit středoevropskou dominanci Přemyslovců. Čeští páni, kteří se obávali centralizace a sílících králových regálních nároků. Uherská šlechta, která mladého krále na svém trůně nikdy plně nepřijala. Všichni měli motiv. Žádný nebyl usvědčen.

Rod Přemyslovců končí v tom srpnovém odpoledni. Čtyři sta let vlády, všechny ty bratrovraždy, všechna ta Libice, všechna ta zrada nebo nezrada na Moravském poli, všechen ten kov a krev, a nakonec jednoduchá scéna: mladý muž, lůžko, tři bodnutí, dveře se zavírají.

Vrah neznámý. Rod vymřel. Koruna přešla přes Elišku Přemyslovnu na Jana Lucemburského. Pod jménem Přemyslovců leží v zemi už jen kosti a jedna nevyřešená vražda. Dynastie, která tak dlouho přežívala vlastní vraždy, nezvládla tu poslední. Ale země zůstala. Koruna zůstala. Čtyři svatí zůstali. Vraha ten rod poslal na jeviště historie anonymně. Jeho jménem nazvali jenom kosmetický problém, "nevyřešený případ".