Čtyři světci napříč tisíciletím

Dvě ruce stahují staré ženě z krku její vlastní závoj. Utahují. Hradiště Tetín nad Berounkou, patnáctého září roku 921.

Ta žena se jmenuje Ludmila. Je to manželka prvního křesťanského Přemyslovce Bořivoje, babička čtrnáctiletého Václava. Vrahy poslala její vlastní snacha Drahomíra. Za několik let bude ta udušená žena první svatou této země.

Tahle výstava je o rodu, který začal tím, že si zavraždil nejstarší ženu rodu. A pokračoval dál. Bratr vraždí bratra. Přemyslovci vyvraždí na Libici celý spojenecký rod Slavníkovců, ze kterého pochází biskup Vojtěch. Moravské pole 1278. Král padá pod rukama rakouských a uherských rytířů. Hluboká 1290. Poprava pod hradbami. Olomouc 4. srpna 1306. Neznámý vrah s nožem u lůžka sedmnáctiletého krále. Čtyři sta let dějin, ve kterých má každá mocenská konsolidace mrtvolu.

A přesto. Právě tímhle rodem zůstaly Čechům čtyři jména, která dnes nese každá kronika, každý kostel, každý zemský patron: Ludmila. Václav. Vojtěch. Anežka. Tři zavražděni. Jedna zemřela ve své cele v roce 1282, ve svých sedmdesáti letech. Poslední z nich čekala na papežské svatořečení sedm set let, přišlo v listopadu 1989.

Uprostřed této místnosti leží pískovcový sarkofág z konce 11. nebo první poloviny 12. století, zapůjčený z vyšehradské kapituly. Od patnáctého století se mu říkalo rakev svatého Longina, římského setníka, který u Kristova kříže probodl jeho bok. Moderní výzkum to pojmenování nepotvrdil. Nabízejí se dvě jména skutečného obyvatele: Vratislav II., první český král, korunovaný v Praze 15. června 1086, nebo jeho syn Soběslav I. Jméno je sporné. Jisté je, že tam leží Přemyslovec.

V panelech na stěnách kolem rakve jsou ty čtyři tváře. Rod, ke kterému patřili, vymřel v roce 1306. Jejich jména přežila středověk, husitství, třicetiletou válku, Habsburky, první republiku, protektorát, čtyřicet let komunismu. Dynastie vymřela. Svatí zůstali.

Patnáctého září 921, na hradišti Tetín nad Berounkou, dva muži, podle nejstarších legend se jmenovali Tunna a Gommon, vstoupili do ložnice staré ženy. Stáhli jí z krku závoj a tím ji udusili.

Ta žena byla Ludmila. Bylo jí kolem šedesáti. Před třiceti lety byla první křesťanskou kněžnou v tomto rodu, její muž Bořivoj se dal pokřtít na Moravě. Teď byla babičkou čtrnáctiletého Václava. Mezi ní a její snachou Drahomírou, matkou chlapce, pohankou, ženou s vlastní pohanskou družinou, probíhal měsíce spor o jednu věc: kdo budoucího knížete vychová. Drahomíra poslala muže. Spor skončil závojem.

Čtyři roky potom, kdy už Václav sám vládl, dal její tělo z Tetína vykopat a přenést do Prahy. Uložili ji do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě, do kláštera, kde pak více než osm století její kult střežily abatyše, z nichž první byla Mlada, dcera Boleslava I., Ludmilina pravnučka.

Do rakve jí dali hedvábí. Vzácné látky, které kupci přivezli z Byzance a z oblastí, které byly v kontaktu s islámským Blízkým východem, některé vzorované medailony se stromy a ptáky, jiné nevzorované s purpurovým nebo červeným odstínem. Do poloviny 14. století rakev neotevřel nikdo. Teprve Karel IV., pečlivý strážce přemyslovského kultu, ji nechal přenést do tumby v nové kapli.

Šest různých tkanin v té rakvi leželo mezi Ludmiliným tělem a vzduchem. Jsou dnes nejstarší dochované církevní látky z českých zemí. Jedna z nich se dotkla jejího těla v roce, kdy z Tetína odcházeli dva muži se závojem na rukou.

Znojemská rotunda svaté Kateřiny. Někdy kolem roku 1134. Údělný kníže Konrád II. Znojemský si nechal vymalovat stěny obřadní kaple rodokmenem Přemyslovců.

Dvě vodorovné řady postav kolem celého kruhu. Nahoře mýtická zakládací scéna, oráč Přemysl, kterého podle Kosmovy kroniky ze 12. století vybrala kněžna Libuše od pluhu k vládě nad Čechy. Dole řada skutečných vládců od Bořivoje I. až k samotnému Konrádovi a jeho manželce Marii Srbské.

Konrád měl v té chvíli politický problém. Pražský kníže Soběslav I. se blížil konci vlády — a volba jeho nástupce se tradičně odehrávala na kamenném stolci na Pražském hradě, kde předáci země vybírali ze žijících Přemyslovců. Znojemská větev rodu byla vedlejší, ale legitimní. Konrád se chystal na kandidaturu. Potřeboval fyzický argument, ne pergamen, ale obraz na stěně, který viděli všichni, kdo do té kaple přišli. Rodokmen, který dokládá kontinuitu.

Na pražský stolec zvolili někoho jiného, Vladislava II. Konrád se vzbouřil. Proti povstání získal Vladislav pomoc římského krále Konráda III. (ten nikdy nebyl korunován císařem, zemřel před cestou do Říma). V roce 1142 bylo Znojemsko spolu s Moravou pleněné a obléhané. Konrád z Čech utíkal. Teprve v roce 1146 se s pražskou větví smířil a vrátil se na svůj úděl.

A rotunda zůstala. Osm set let malba na stěně přežila svého donátora, jeho rod, jeho spor. Dnes je to jedna z nejstarších dochovaných světských nástěnných galerií vládců ve střední Evropě. Historici z ní umí přečíst Konrádův politický argument i bez nápisů: knížata s pláštěm na ramenou symbolizují pražskou vládu, bez pláště moravská údělná knížata. Konrád se portrétoval s pláštěm. Jediná jasně rozpoznatelná postava v celém cyklu je Vratislav II. — podle koruny na hlavě. Každá dynastie si maluje svůj původ. Konrád svůj namaloval skromně: sebe až na konec, mýtus na začátek, Libuši někam mezi.

Anežka Přemyslovna, dcera krále Přemysla I. Otakara, narozená roku 1211, byla od svých tří let vydávána na sňatky.

Nejprve ji zasnoubili polskému Boleslavovi Pobožnému. Pak synovi císaře Fridricha II. Štaufského. Pak samotnému císaři. Pak anglickému králi Jindřichu III. Každé zasnoubení skončilo, některé pro politické komplikace, jiné proto, že ona sama řekla ne. Nechtěla být manželkou. Chtěla klášter.

Kolem roku 1231 založila v Praze dvojklášter: ženský řád klarisek svaté Kláry a mužský řád menších bratří svatého Františka z Assisi. Stojí dodnes na Františku a nese její jméno. Ze špitálního bratrstva, které při klášteře fungovalo od roku 1233, vznikl o čtvrt století později, v roce 1257, Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou — jediný mužský církevní řád na světě, který založila žena. Byl první a zůstal dodnes jediný.

Zvláštní věc, která ji odlišuje od ostatních zemských svatých: její kult začal už za jejího života. Ne po mučednické smrti jako u Václava nebo Ludmily, ne dvacet let po pohřbu, ale v samotné Praze 40. a 50. let 13. století. Lidé ji zaživa vnímali jako světici kvůli tomu, jak se starala o chudé, nemocné a přesídlence.

Dopisovala si se svatou Klárou v Assisi. Z Kláryny strany se dochovaly čtyři dopisy, jedny z nejintimnějších svědectví středověké ženské duchovnosti, jaká Evropa má. V nich Klára Anežku povzbuzuje, aby se nepoddala papeži, který na její klášter chtěl vnutit majetek. Anežka chtěla chudobu. Boj s Římem vedla celý život.

Zemřela 2. března 1282, ve svých sedmdesáti letech, uprostřed hladomoru, ve své cele. Beatifikace přišla v roce 1874. Na svatořečení ještě čekala dalších sto patnáct let. V době její smrti bylo vnučce Přemysla I. Otakara deset let od vymření rodu. Klášter, který založila, stojí přes sedm set let.

Dvanáctý listopad 1989. Neděle. V bazilice svatého Petra ve Vatikánu prohlašuje papež Jan Pavel II. Anežku Přemyslovnu za svatou.

Do Říma přicestovala na tu kanonizaci delegace přes osm tisíc Čechoslováků, v té chvíli největší výjezd z Československa na náboženskou událost. Dvě letecké společnosti přidávaly lety.

O pět dní později, 17. listopad, pátek, v Praze na Národní třídě demonstrovali studenti za občanské svobody. Obušky, zatýkání, věta o "holých rukách". Během několika týdnů Komunistická strana odevzdala vedoucí úlohu ve státě. Do konce roku byl prezidentem Václav Havel.

Výstava to dvojí nerámuje jako souhru. A příčinná souvislost mezi kanonizací a revolucí se v historiografii nevede. Ale je to pravda, že mezi svatořečením Anežky a začátkem Sametové revoluce bylo pět dnů. Pět dnů, během nichž v tisku, na Radiu Svobodná Evropa, v kázáních v kostelích zazněla jména přemyslovské princezny. Pocit kontinuity, která se z dlouhého mlčení najednou rozezněla.

Vojtěch byl svatořečen už dva roky po smrti, roku 999, papežem Silvestrem II. Ludmilu i Václava uctívali jako svaté krátce po přenesení ostatků, Václava od čtyřicátých let 10. století, Ludmilu zhruba od stejné doby. Anežka čekala na papežské uznání přes sedm set let. Když konečně přišla, s dlouhou dobou čekání, s pomalou uznávající rukou, s papežem z Polska, který rozuměl, co to pro Čechy znamená, přišla v týdnu, kdy se ve vlastní zemi jinak rozlomila jedna éra a začala druhá.

Rod, který po sobě nechal mlčení jednoho neznámého vraha v Olomouci, přežil skrze čtyři jména. Dynastie vymřela. Čtyři svatí jsou zemskými patrony dodnes.