Stříbro jako páteř panství

Rozžhavené razidlo dopadá na tenký plíšek stříbra. Plíšek se sevře mezi dvěma železy. Úder. Druhý. Třetí.

Pražská mincovna, někdy ve druhé polovině 10. století. Boleslav I., bratrovrah svatého Václava, zakladatel pražského státu, právě razí první českou minci. Denár. Zhruba gram stříbra v napodobenině byzantských vzorů. Dost na to, aby si ho koupil obchodník v Krakově a poznal, odkud pochází.

Sedm set let bude tahle země razit stříbro. Denáry. Brakteáty tenké jako dva vlasy. Pražský groš, který ovládne obchod poloviny Evropy. Zlaté dukáty. Kov poteče z pecí v Jihlavě, v Kutné Hoře, v Brně, v Českých Budějovicích. Bude platit od Saské Kamenice po Budín. Bude financovat hrady, kláštery, katedrály, dvorní dvory, válečné tažení, univerzitu. A jednoho srpnového odpoledne v roce 1306, ve sporu o přístup k uherským stříbrným dolům, ho budou třikrát bodat do sedmnáctiletého krále v Olomouci.

České území nebylo největší zónou stříbrné rudy ve středověké Evropě, tou byl Harz a Svenko. Ale bylo strategicky nejlépe umístěné. Obchodní cesty z Pobaltí, z Krakova, z Podunají se sbíhaly v pražské kotlině. Kolem roku 965 sem přijel z Cordobského chalífátu židovský kupec Ibrahim ibn Jakub a v cestovní zprávě popsal pražský trh s obdivem: obchoduje se tu obilím, cínem, medem, otroky. Zvláště otroci, píše Ibrahim, jsou v Praze cenným zbožím. Kdokoli pražské kotlině vládl, měl šanci razit minci, která by platila i daleko za Čechami. Přemyslovci tuhle šanci pochopili v okamžiku, kdy Boleslav I. poprvé udeřil razidlem do plíšku. Tahle výstava je o těch sedmi stech letech úderů, které z toho vyplynuly.

Uprostřed této místnosti leží pískovcový sarkofág z konce 11. nebo první poloviny 12. století. Pod kamenem možná leží první český král Vratislav II., zemřelý v roce 1092, nebo jeho syn Soběslav I. Jméno je sporné. Na rakvi samotné nejsou žádné mince. Kámen nad zemí, nic kovového, nic z toho, co ten rod platilo. Ale v této výstavě se dá, vitrína po vitríně, sál po sále, vyslovit celá ekonomická historie přemyslovské dynastie skrze jeden kov. A vyslovit i její konec.

V hrobových nálezech na severním předpolí Pražského hradu, tam, kde se v 9. a 10. století pohřbívala knížecí družina, se objevují malé kulovité ozdoby.

Říká se jim gombíky. Dvě tepané polokoule, slepené dohromady, zavěšené na řetízkách nebo na šňůrách na oděvu. Jsou buď ze zlaceného bronzu, nebo ze stříbra, nebo ze zlata. Zdobí je granulace, nejjemnější zlaté kuličky, napájené na plech tak přesně, že se to dodnes dá v muzeu rekonstruovat jen s elektronovým mikroskopem. Filigrán, zkroucené stříbrné drátky vložené do spirál. Tepané motivy, pávi, beránci, palmety, drobné pomocí razítek vyražené do plechu jemnějšího než vaječná skořápka.

Kov mluvil ještě předtím, než se tu razila první mince. Kdo co měl na sobě, byl tím, kým byl. Zlato nosily ženy nejbližší knížeti. Stříbro družina. Zlacený bronz ti, kteří chtěli vypadat jako vrstva nad sebou. Sociální hierarchie napsaná do kovu.

Jinde v tomto sále leží zlomky stříbrného diadému, tepaný plech z depotu objeveného roku 1959 ve Střelicích u Jevišovic na Znojemsku, uloženého v zemi kolem roku 1230. Plech tenký jako dvě vrstvy pergamenu. Sdílí způsob zhotovení s podobným diadémem z pokladu u Českých Budějovic. Byzantský vzor, severoitalské dílny, buď dovezený hotový výrobek, nebo předloha pro české zlatníky. Nosily ho ženy i děti v 13. století.

Rozdíl mezi gombíkem prvních knížat a diadémem z doby Přemysla I. Otakara je tři sta let a tisíc úderů razidlem. Stejný kov. Jiná mluva. Kov se nejprve mluvil těly. Pak čísly.

Kolem roku 1134 si údělný kníže Konrád II. Znojemský platil malíře. Vymaloval jim rodokmen, oráč Přemysl, Libuše, knížata, králové, na stěnách své obřadní kaple sv. Kateřiny.

Umělecky jde o jednu z nejstarších světských nástěnných galerií vládců ve střední Evropě. Finančně jde o fresku, kterou zaplatily tavicí pece.

Na jihu Moravy v té chvíli razí Konrádovy vlastní mincovny, znojemské denáry, které jsou od pražských razidlově odlišitelné. Na severu razí jeho příbuzní v Olomouci. Ve stejné době pracují ve třech, možná čtyřech dalších místech v Čechách a na Moravě knížecí mincovny. Za rok vyrobí dohromady stovky tisíc denárů.

Denáry nesly na jedné straně portrét knížete, na druhé patrona, světce, kostelní scénu. Tři čtvrtě gramu stříbra na kus. V osmdesátých letech 12. století začíná česká mincovní krize, sníží se obsah kovu, ale nominální hodnota zůstane. Kdokoli s takovou mincí obchoduje v cizině, nosí s sebou víc kovu než dostane zpátky. Středověká inflace.

Rotunda ve Znojmě vypadá, jako by byla o minulosti, mýtus, genealogie, svatí. Ale zaplacená byla ze současnosti, z denárů, které někdo vyrazil, smolil, stočil a vyplatil malíři. Každá postava na fresce má za zády jednu pec.

Umění a stříbro v téhle zemi tehdy mluvily jedno slovo. Jedno bez druhého by nefungovalo. Rotunda visí v kruhu kolem řeky kovu, který se ve 12. století rozlil na všechny strany české kotliny.

V druhé polovině roku 1298 nebo na začátku 1299 se v okolí Kutné Hory nachází rozsáhlé ložisko stříbra.

Není to první nález v té oblasti. Ale je to první takové koncentrace, která obrátí evropský trh. A přichází v pravou chvíli: předchozí desetiletí byla pro české mincovnictví katastrofální. Denáry a brakteáty ztrácely obsah kovu, jejich jakost se hroutila, důvěra se ztrácela. Polská koruna 1300, uherská 1301 — nové Václavovy nároky si vyžadovaly měnu, kterou bude brát vážně zbytek Evropy.

Václav II., syn "krále železného a zlatého", si povolává tři italské mincmistry z Florencie: bratry Rinieriho, Alphera a Cyniho. K nim italského právníka Gozza z Orvieta, jehož úkolem je napsat horní zákoník. Výsledek, Ius Regale Montanorum, vydaný v roce 1300, bude v mírně upravené podobě používán v Čechách, Uhrách, Polsku a Sasku po další tři století.

Ve stejném roce vydává Václav novou minci. Grossus pragensis. Pražský groš. Tři a půl gramu čistého stříbra o ryzosti 93,4 procenta. Na lícní straně koruna obklopená dvěma kruhy a opis WENCEZLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE. Na rubu dvojocasý český lev a opis GROSSI PRAGENSES.

Jsou to první české mince, které na sobě mají lva, ne přemyslovskou plamennou orlici. Král se v té chvíli už netváří jako kníže rodu. Tváří se jako suverén země.

V následujících padesáti letech se pražský groš stane referenční mincí střední Evropy. Platí se jím v Krakově, v Budapešti, ve Vídni, v Norimberku. Sílu té mince udržuje ruda z Kutné Hory tak silně, že kdykoli v 14. století klesá její jakost, za Jana Lucemburského, pak za jeho synů, klesá i důvěra v celou ekonomiku středoevropského prostoru. Ten groš, který razil Václav II., si Evropa nese celá dvě staletí.

A platil. Platil dlouho potom, co byl kdokoli z rodu, který ho pustil do světa, mrtvý.

Čtvrtý srpen 1306. Olomouc. Biskupský dům. Léto, pole dozrávají, vzduch se chvěje horkem nad Moravou. Uvnitř odpočívá po obědě sedmnáctiletý král Václav III.

Rok, ve kterém je, vypadá z venku jako triumf. Rok předtím zemřel jeho otec Václav II. a koruna přešla na něj. Spolu s korunou zdědil otcovy rozehrané partie. Polská koruna je skoro zajištěna, Václav II. ji získal diplomaticky, Václav III. ji má nést. Uherská koruna už je nominálně jeho, 1301 ji po matčině přímluvě uherská šlechta mladému Václavovi nabídla. Teď jede do Uher osobně, aby ji fyzicky převzal.

Proč Uhry. Pro stříbro. A pro zlato. Uherské doly v Banské Štiavnici a v Kremnici, dnešní střední Slovensko, patřily v té době mezi nejbohatší středoevropská naleziště ušlechtilých kovů, s českou Kutnou Horou v jedné lize. Václav II. do jejich přístupu investoval. Kdyby Čechy a Uhry ovládala jedna koruna, ovládala by středoevropský kov od Karpat po Sasko.

V ten čtvrtek po obědě někdo vejde do komnaty. Tři rány, podle jednoho zdroje do břicha, podle jiného do boku, podle třetího do hrdla. Vrah vyjde ven. Chytit se ho nepodaří.

O pár dní později je ukamenován anonymní muž, o kterém se mluvilo jako o vrahovi. Ale není jisté, jestli šlo o skutečného útočníka, nebo jen o zjednodušení pro rozbouřený dav. Identita toho, kdo Václava zabil, nebyla nikdy zjištěna. Kdo vraždu objednal, se nikdy neprokázalo.

Habsburkové, kteří měli zájem zastavit středoevropskou dominanci Přemyslovců. Čeští páni, kteří se báli centralizace. Uherská šlechta, která mladého krále na svém trůnu nechtěla. Všichni měli motiv. Všichni mají ve středověkých zdrojích aspoň jednu zmínku ukazující prstem.

Václava pohřbili 26. srpna v cisterciáckém klášteře ve Zbraslavi. S ním končí rod, který si tuhle výstavu nese. Koruna přejde přes jeho sestru Elišku Přemyslovnu na Lucemburky. Kutná Hora přejde s ní. Razí dál. Pražský groš zůstane referenční mincí Evropy ještě dvě stě let.

Rod zemřel ve sporu o stříbro. Stříbro přežilo rod. A plán Václava II., že Čechy a Uhry spojí jedna koruna, se nakonec vyplní, ale až za Habsburků, po roce 1526, dvě sta dvacet let potom, a za jinou cenu.